Nikdo si určitě nepřeje, aby ho někdo jiný připravil (a je jedno, zda úmyslně nebo jenom nějakou čirou náhodou) o majetek nebo dokonalost jeho tělesné schránky. Každý má sebe a svůj majetek rád a nehodlá se o něj nechat jenom tak připravit. A tudíž je naprosto samozřejmé, že je-li někdy ta možnost, domáhá se někdo takový náležité satisfakce, tedy odškodnění.
Typické je to třeba i v případě dopravních nehod. I ty mohou mít neblahé následky, po nichž by se mělo každému z poškozených dostat náležité náhrady zde vzniklých škod.
Jenže ona taková náhrada škody není zase až takovou samozřejmostí, jakou by se mohla zdát být, zejména pokud se bavíme o její výši. Pojišťovny by sice měly takto vzniklé škody odpovídajícím způsobem uhradit, jenže jde i o jejich peníze a tudíž se jim do toho velmi často nechce. Nehrnou se do odškodňování a spíše hledají výmluvy, proč poškozený nemá nárok nebo proč mu náleží třeba i jenom naprostý pakatel, neodpovídající ani zdaleka reálným škodám. A oběť je tím vlastně poškozena ještě jednou.
Chtělo by to, aby se člověk proti neopodstatněně nízké výši odškodnění bránil. Jenže copak ono to jde? Vždyť je přece obyčejný smrtelník ve srovnání s vlivnou pojišťovnou vlastně docela maličký.
Ale ono se bránit lze. Když má někdo pocit, že nedostal tolik, na kolik má nárok, může klidně i požádat o pomoc odborníky, kteří se na takovou problematiku specializují, a ti ochotně zjistí, jak se věci mají, a v případě opodstatněnosti pomohou získat to, co člověk v daném případě získat má.
Ať už jde o následky dopravní nehody, bolestné po ní či dokonce trvalé následky, ztráty na výdělku či v nejhorším případě odškodnění při úmrtí, či ať už došlo ke škodě v důsledku pracovního úrazu, dá se tu dosáhnout třeba i citelného přilepšení si.
A člověk by musel být blázen, aby si takovou šanci nechal jen tak ujít.
